Poslední setkání s Iaido´ během této naší cesty do Japonska se odehrálo ve městě Murayama v provincii Yamagata. V tomto městě se nachází svatyně, v níž údajně Hajashizaki Jinsuke Shigenobu obdržel ve snu od božstev poučení o zacházení s mečem. Hajashizaki rozvinul tyto nauky a dodnes se zachovaly v mnoha formách pod různými jmény.
Zde také měl probíhat již 23. ročník turnaje třešní, který pořádá pan Matsumine (iaido´ 8.dan hanshi), který je velice známý a oblíbený po celém Japonsku.
V sobotu 18. července jsem vyrazil vlakem připraven na cokoli provázený příjemným pocitem v břiše, že dneska se něco parádního přihodí.
Jakmile jsem vylezl z vlaku a přemýšlel, jestli se projdu půl hodiny ke svatyni iai a pak nebudu mít jak se dostat včas do hotelu, nebo jestli radši půjdu rovnou do hotelu, kde měl začít seminář. Vyřešil to kolega iaidista, který mě potkal na toaletách a po té, když zjistil že máme jiné stupně a tudíž se nepotkáme v turnaji, ožil a začal být hovorný. Pocházel z Ósaky a tvrdil tudíž, že se již asi těžko kdy podívá do svatyně iai a tak tam prý musíme. Věděl jsem taky, že Petr by mi nikdy neodpustil, že jsem byl kousek od nejiaidovějšího místa na světě a nešel tam a tak jsem souhlasil. Došli jsme podle popisu na místo a našli svatyni iai v plné kráse, i upomínkové předměty a ochranné amulety byly k zakoupení, přímo ve svatyni.
Svatyně iai je celý areál staveb a malých svatyní (docela zdatně schovaný na tak malé město). Například je zde i památník a svatyně Danzaki senseie, muzeum iai sledující vývoj iaido´ v tomto kraji od Hajashizakiho až do dneška a navíc perfektní dojo, kde je možno otestovat své iai pod dohledem bohů. Od místních jsme se dozvěděli, že obyčejně je všechno zavřené a jen kvůli turnaji je dnes a zítra otevřeno. Případní návštěvníci však nezoufejte, protože je tu vždy možnost zazvonit na personál. (v tomto případě se mi několikrát stalo na jiných místech, že jsem ještě dostal čaj a spoustu povídání navíc – Japonci jsou obecně velmi pohostinní a nejvíc je potěší zájem o jejich rodiště)
Cestu do hotelu jsme nakonec nemuseli vůbec nijak složitě vymýšlet, protože ve chvíli, kdy už by jsme to stihli jen sprintem v hrozivém vedru, dorazil autobus plný učitelů iai, který nás dopravil ještě s předstihem na místo konání semináře.
Zaregistrovali jsme se a zaplatili nehorázné poplatky. Později jsem pochopil že kromě semináře a ubytování byla v ceně i párty s učiteli kam mě pan Harada také zapsal. Protože jsem spal s dalšími třemi osmými dany na pokoji, měl jsem radost, že budeme takříkajíc na jedné vlně.
Během semináře se pan Kishimoto spolu s panem (jméno mi bohužel vypadlo, ale důvod proč předcvičoval uvedl pan Kishimoto to, že nedávno obdržel stupen hanshi a měl by být inspirací pro další osmé dany – těžká úloha že) postarali o naše naladění velice svědomitě a mohu říci, že obsah semináře byl občas mimo mou úroveň a nestačil jsem sledovat, na co všechno musí dbát osmé dany, aby jejich iai obstálo před vševidoucím panem učitelem. Ostatně i sám pan Kishimoto často zdůrazňoval rozdíl mezi osmým danem hanshi a ještě ne hanshi 🙂 a spíš se ve svých vysvětleních obracel na přítomné osmé dany, než na nás začátečníky. Ostatně to co je nahoře je i dole, takže jsme těžké chvíle měli všichni. Cvičili jsme ZNKR Iai – pan … vždy pěkně ukázal to, co pan Kishimoto vysvětlil a když došlo na citlivá místa ukazoval pan Kishimoto osobně. Hodně se povídalo o zraněních, a to buď kolegy či sebe sama mečem, nebo zraněních z tréninku jako takového. Ty jsou prý následkem špatného cvičení a měli bychom vést takový trénink, při kterém se nezraníme, neboli cvičit tak, abychom se z toho nemusel léčit 🙂
Co se týče oněch citlivých bodů, měl jsem už jistou přípravu. Týden před seminářem jsme měli s panem Haradou trénink zaměřený právě na tyto detaily. Viz také příspěvek – Pokyny od pana Kishimota. Ovšem když došlo na cvičení vedle učitelů z celého Japonska, měl jsem jaksi dojem, že ten meč mám v ruce poprvé nebo co. Nicméně pod vedením pana Kishimota jsme všichni získali nevídanou formu (i osmí danové byli překvapeni) a zejména v jedenácté katě se s naším ashi sabaki stala zvláštní věc. Pan Kishimoto nám totiž vyložil, že bychom neměli útočit či sekat s přáním zabít svého protivníka, ale působit na něj svým kizeme (nátlak energií) v místě, kde stojíme a odradit protivníka od útoku, vytlačit jej z našeho území, spíše než na něj útočit mečem. Na to jsme cvičili ještě jednou a všech cca sto lidí se najednou dokázalo přesunout tak, že na konci kata jsme stáli o dva metry dál než před tím. Pan učitel nám vysvětlil, že je to právě tím, že jsme chtěli tlačit energií a tu jsme posouvali dopředu stejnou intenzitou jako když sekáme a protože nám toto svaté iaido´ místo pomohlo, naše kizeme bylo silné. Moc pěkně s námi pan Kishimoto zacvičil.
Po semináři jsem si chtěl ještě trochu pocvičit sám, ale přišel pan Harada se svým kamarádem taky osmým danem a že mi to zkouknou. Zacvičil jsem dvě kata a pan kamarád mi dal takový výklad o mém iai, až jsem podezíral pana Haradu, že nechtěl být na mě moc krutý a tak to nechal říct jemu 🙂
No moc moudrej sem z toho nebyl – to sou vždycky takový instrukce, který mi nedávají smysl a nejdou dohromady s tím, co už umím a co jsem slyšel do teď a člověk z toho bývá pak úplně vedle – no znáte to. Jenže už jsem věděl, že umím ještě prd a že se to všechno časem spojí a tak jsem udělal to nejlepší – šel jsem se převléct a zapít pachuť zmatku.
Hotel byl vážně extra třída onsen (hotel s minerální koupelí) a tak jsem vyrazil na koupel. Zkusím popsat co obnáší takové ofuro v onsenu. Nejprve dorazíte ke dveřím, před kterými je asi tak tisíc stejných pantoflí jaké máte na noze vy – jsou z pokoje. Za dveřmi se nachází ta nejmenší místnost v hotelu, kde jsou skříňky na šaty a kde se všichni svlékají a oblékají s utíracím intermezzem. No prostě mela. Poté si vezmete malý ručník (na pokoji jsou dohromady s velkým) a může se vydat do největší a jediné koupelny v hotelu. Jsou tu většinou takové mini boxy se sprchou a stoličkou, (mýdlo a šampon je vždy kvalitní a v ceně, nebo si vezmete svoje do košíku) kde se každý vydrhne jak libo. Ale aspoň trochu umýt by se měl každý, s ohledem na další dobrodružství. To pro mne začíná ve chvíli, kdy mám vlézt do bazénu, ze kterého se kouří i v místnosti, kde se potím sám od sebe. Bazén je plný horké minerálky a i když jsem to zkoušel již několikrát v životě, nejsem sto vevnitř vydržet déle než pár sekund. Rozhodně to ale stojí za to. Asi je to moje vada, protože páni učitelé trávili v lázni třeba i deset minut, což už hraničí s extrémním sportem.
Sice po lázni je hotel plný vařených senseiů v jukatě – letním kimonu, ale každý je uvolněný a plný sil na následující párty. Ta se nesla v klasickém duchu – Projevy, dary (starosta Murayama machi dostal od pana Matsumineho velmi vzácnou tsubu, kterou sám dostal od Danzaki senseie za to, že pořádá tento turnaj), děkování, přípitky, jídlo, zpěv a neřízené veselí proložené sensei huntingem. Tento fenomén by přišel velmi kuriozní divákovi zvenčí – kdy kolem senseie sedícího na židli poklekává několik nižších senseiů a jsou neustále připraveni mu dolít sake. Nastává většinou situace, že se sensei ani nenapije, protože pokud by začal, byl by za chvíli úplně zmožen přívalem alkoholu. Společnost byla velice uvolněná, ale jak jsem pochopil druhý den ráno, jen pro tento večer. Na snídani, která předcházela turnaji, jsme všichni onemocněli ztrátou paměti a každý byl odměřený jako před párty. Už během večera jsem chápal, že jen proto, že jsem cizinec (a ještě ke všemu klikař), mohu družně hovořit se špičkami japonského iai, což si Japonci nižších stupňů jaksi netroufali. Musím říct, že tak dobře jsem se ještě na žádné oficiální iaidó párty neuvolnil a nepobavil.
Druhý den mi začal v trochu roztřeseném stavu z nevyspání a tak jsem hned po snídani šel pocvičit to, co jsem se dozvěděl během včerejšího semináře a rozproudit spící tělo. Naštěstí japonská snídaně je sestavená tak, že se po troše pohybu dostaví očistný proces a už je třeba jen vydržet vzhůru.
Úplně jsem se probral ve chvíli, kdy začaly do haly proudit hromady iaidistů a každý hledal místo na rozcvičení, takže jsem si musel držet svůj prostor. Obvykle, třeba na semináři včera, je každý pozorný ke svým sousedům a dbá na to aby nevstupoval ostatním do prostoru. Na taikai začíná již tady testování soupeřů a takový malý předboj, kolik ještě prostoru si necháte vzít. Je asi jasné, že v okamžiku, kdy už v mém prostoru někdo stojí, je pozdě předstírat, že jsem se svým mečem nebezpečný a proto jsem radši začal procvičovat včerejší lekci o kizeme; a vida, měl jsem plácek tak akorát na celou seitei 🙂
Pak už jsem jen koukal a koukal, jak je to iaidó u každého úplně jiné a přesto;že všichni dělají školy se stejným názvem, je to tak rozdílné, jak se od sebe liší jednotlivé části Japonska a jejich obyvatelé. Během rozcvičování, závodů a pak při enbu osmých danů jsem však získal jednu jistotu: ať to vypadá, jak chce, poznám co je dobré iai a co není. Zní to asi divně a možná nafoukaně, ale podle mě je to velice jednoduché poznat. Potvrdil jsem si to opět svým pokusným shinpan během závodů a poté s panem Haradou při enbu. Ostatně videa z enbu osmých danů jsou k dispozici níže a tam jsem viděl opravdu perfektní věci – no posuďte sami.
O závodech toho nemůžu říct mnoho, jelikož jsem sám měl startovat a tak jsem měl jednak hroznou trému před celým iaido Japonskem a také jsem se jen tak tak zorientovával, protože instrukce a popis průběhu taikai – perfektně zpracováno, ale v japonštině a nebyl čas to louskat. Takže jsem se držel mého známého 4. dana z našeho města a jen sledoval cvrkot. Jelo se po trojicích a to takovým fofrem, že jsem nestačil sledovat kategorie na všech šesti shiaijó. Stál jsem tedy u našeho zápasiště a sledoval ostatní. Za pár chvil už tu byla naše kategorie a začala zábava. Šel jsem si ještě prohřát tělo a meč, abych byl „redy“ jak říká Kazuhiro a pak jen sledovat svoje soupeře. Měl jsem celkem naději, že postoupím do nějakého dalšího kola, tedy podle toho, co jsem zatím viděl, ale nedělal jsem si nějaké zbytečné iluze. Taky se to ukázalo hned, jak jsem šel na start. Pozdravili jsme se pěkně v trojúhelníku a rozešli se na svá místa pozdravit meč. Jakmile skončila seč před námi, nastoupili jsme s rukama na mečích a čekali hajime. Cvičili čtyři kata koryů bez určení a pak šestá ZNKR Morotetsuki. Pečlivě jsem proháněl starožitný meč pana Harady celé dva měsíce, kdy jsem skoro denně cvičil minimálně dvě hodiny Musó Shinden, ale asi to nebylo dost. Ten nenápadný mladík vedle mě dostal všechny praporky a pokud jsem sledoval pořádně, tak celý turnaj pokračoval v tomto duchu. Prostě ten kluk převálcoval tři čtvrtě Japonska (ve čtvrtých danech). Byl prostě super a jeho iai také. No alespoň víme, jak to má vypadat jsem si řekl a šel se poučit na sedmých danech. Tam jsem nechal zbytek svého sebevědomí, sledujíc načasování a zanshin učitelů z různých škol. Díky tomu jsem dostal slušný přehled Koryů a to v několika provedeních. Opět jsem obdivoval sudí, rozhodující v sedmých danech, neboť bych nedokázal říct proč zrovna tenhle vyhrál a tenhle ne, jen bych tak typoval podle kikentai a zanshin. Také jsme seznali s kolegy ve zbrani, že spíše než bojové a smrtící ladění kata, je pro shinpan přijatelnější klid, uvolněné provedení a zvládnutý kihon.
Na takovéhle akci se toho vždycky uslyší a uvidí veliká fůra a pro mě to znovu byla velká zkušenost v mnoha věcech. Třeba, jak přijmout porážku s čistou myslí, dokázat se radovat ze soupeřovi zdatnosti a přijmout svou nedokonalost, nebo jsem plně docenil skutečnost, že není počátek a ani konec, je jen vývoj, že rozhodnutí o vítězství a porážce nepadá na závodech, nýbrž už v okamžiku našeho tréninku. Ocenil jsem hloubku mitori geiko (cvičení pozorováním), které objasní a umožní pochopit riai (smysl) techniky a motivuje k vlastnímu studiu.
Navracel jsem se zpátky smrtelně unaven, plný dojmů a plánů na další trénink a další závody. Také jsem odjížděl trochu smutný, protože tohle bylo moje prozatím poslední setkání s panem Haradou a dalšími skvělými lidmi.
S odstupem času (podařilo se mi dopsat tento příspěvek až půl roku po akci) jsem schopen docenit získanou zkušenost po té, co jsem znovu sám závodil, či rozhodoval taikai. Ani jedno z toho není pro mne snazší, ale obojí dělám mnohem raději než před tím.
Přeji všem hodně sil
Vladimír Hyndrák
fotky z Iaidó chrámu – Hajashizaki Iaidó Jinja a Sakuranbó Taikai 2010
