Minulý týden jsem vyrazil za další iaidó zkušeností, tentokrát do Varšavy, kde se konalo Otevřené mistrovství Polska jednotlivců a týmů. Navíc seminář, který měl předcházet taikai, sliboval kvalitní cvičení.

Tomáš Kyncl dal dohromady výpravu (třikrát sláva jemu) a tak jsme se potkali staří známí při meči – Pavla Štěpánová, Josef Smolka, Jan Vebersík no a Tomáš Váňa, který jel vlakem a lehce se přesouval po Varšavě pomocí MHD.

Po devíti hodinách jsme přibyli do Varšavy a našli náš Hostel Krokodýl – mnohem lepší než F1 pokud můžu říct. Osobně mě Polsko učarovalo a to jsem viděl zatím jen kousek všeobecného chaosu. Přímočarost a srdečnost Poláků nás však provázela všude.

Seminář měl začít v pět hodin a tak jsme ve tři čtvrtě byli v šatně a těšili se na cvičení. No dle polského vzoru jsme začali v půl sedmé seminář 🙂 Přišla spousta lidí – jak jinak, a tak bylo fajn rozdělení na skupiny. Od třetího danu výše plus uchazeči na třetí dan jsme měli vlastní dojo, kde nás decimoval svou vitalitou Robert Rodriguez – 7. dan iaido Renshi, (nejvíc cool sedmej dan co jsem viděl – ještě pan Yamamoto, ten hraje ale zámořskou ligu 🙂 Spolu s ním nám pomáhal a jeho slova překládal Jose Abraca – 5. dan iaido. Hodně mě fascinoval výklad Francouze ve španělštině překládaný Dánem s nedánským jménem do angličtiny pro Poláky a Čechy. Tehdy má nacionální složka odletěla na dovolenou.

Dostali jsme hodně rad a ukázek „na míru“ jak se říká, takže každý byl spokojený. Poláci cvičí velice dobře, takže jsme mohli cvičit v rychlém tempu a všichni věděli o čem je řeč. Po hodině a něco se prohodil pan Rodriguez s Andym Watsonem – 5.dan iaido spolu s Harry Jonesovou – 5. dan iaido, kteří do té chvíle cvičili s druhou skupinou.

Bylo zřejmé, že Andy hodně do Polska jezdí a má zde hodně žáků. Hodně uvolněná nálada a přísné cvičení – tak bych to popsal. Mnoho informací, hodně procvičování – hlavně jsme cvičili tate wazu jen tak bez meče, jenom nohy a boky – takhle hodně jsem to nikdy nedělal a musím říct, že se ukáže hodně věcí. Cvičím ted´ hodně taisabaki, takže jsem s tím neměl moc potíže, ale na jemné doladění rovnováhy je to geniální, jak už jednoduché věci bývají.

Po semináři jsme se nemohli nepodívat na party, která se konala v našem hostelu u příležitosti jeho druhých narozenin. Občerstvení a společnost na úrovni – zjistil jsem, že polsky si nepokecám a tak jsme většinou s výpravou řešili svoje záležitosti v příjemném prostředí se vším dobrým po ruce 🙂

Na závodech jsme šli hned ze začátku – Tomáš a já na start takže jsme pooly měli hned za sebou. Moc prima zápas jsme měli s Tomášem spolu – teda právě to, že jsme spolu nezápasili. Pouze jsme ukazovali naše iai a nechtěli druhého porazit – moc hezký pocit jsme z toho oba měli. Co se týče cvičení, tak se mi na téhle celé akci moc nevedlo, sice jsem se dostal z poolu, ale pak jsem skončil. Pravda, dostal jsem titul Kantosho – best fighting spirit – ale je třeba zatlačit na kihon a více kontrolovat uvolnění mysli. To zvládal Tomáš Kyncl velmi dobře a tak získal druhé místo ve čtvrtých danech. Jeho protivníci – oba ostřílení reprezentanti Polska se museli hodně snažit, aby to tak bylo.

Tomáš tam byl vlastně jediný se shinkenem a pokud stojíte vedle iaitó, je vaše provedení o něco „pomalejší“ – ono to tak není, ale na taikai to zdání má svou váhu. Nechci nijak snižovat Tomášovi protivníky a on taky udělal svoje chybky, ale podle mě jsme všichni měli proti Tomášovi takové „juniorské“ iaidó.

Ostatní členové výpravy mi unikali ve všeobecném kolotoči závodů a mávání praporkami, ale občas jsem zahlédl jak cvičí či jejich ohodnocení a myslím že měli dobrou formu. Tomáš Váňa měl silnou skupinu, a tak se z ní nedostal, ale bylo to těsně co jsem viděl praporky. Celou dobu jsme s Tomášem Kynclem totiž pomáhali v panelu rozhodčích, což taky není žádná legrace. Byl to fofr a museli jsme dával pozor. Jednou jsem se zakoukal do furikaburi Honzy Vebersíka vedle na shiaijó, že jsem přehlídl drsnou chybu u chlápka přede mnou a zvedl mu praporek (no od toho jsme tam tři a vy to nikomu neřeknete že jo 🙂 – je třeba se soustředit pekelně to vám řeknu. (zaslechl jsem Andyho jak hodnotí ty čtvrtý dany a povídal, že to pozná jen podle očí – což je asi fakt jediný možný, protože upřímně, já bych to rozhodovat nechtěl.

Druhý den byli závody týmů, který vyhrál tým Hikari dojo ze Slovenska. Oni mají velice silný tým ve kterém je každý velice platným protivníkem, a hlavně jejich integrita (doslova) jim dovoluje kombinovat geniálně pořadí na startu a drtit tak ostatní týmy. Zde se vyjevila důležitost stratéga v podobě managera týmu. Reagovat pružně na protivníka (sestava druhého týmu) a přizpůsobit jednotky terénu (kata) to byl oříšek už pro Sung-c´ueho. Asi to jde lépe v dojo týmu, kde se všichni dobře znají, ale to myslím vyřešíme na příště nějakou společnou přípravou.

Ještě zmíním formu podpory Japonska od Polské Kendo federace – vyrobili a prodávají hrníčky s japonským motivem – pár jsme jich vzali. Nicméně 1000 seků za Japonsko je způsob vpravdě japonský.

Jinak nás provázelo štěstí celou dobu naší výpravy a vždy jsme si všechno užili. Jsme moc vděční těm, co na nás mysleli.

Dodal bych jen, že závodění je těžší než zkoušky. Možná vám toho víc projde, ale zbavit se pocitu, jako na prvním stupni základní školy při zkoušení z něčeho, co jste moc nečetli, kdy máte zpocené dlaně a studené ruce, to je ve chvíli kdy proti vám sedí rozhodčí a vidí vám až do žaludku, něco, co vyžaduje zvláštní rozpoložení, které získáte jen na závodech.

Přeji hodně sil

Vladimír Hyndrák

PS: ještě jsme s Tomášem Kynclem pomáhali při následujících zkouškách. Byl jsem v panelu pro 1. dan. Snad kromě dvou uchazečů neprovedl nikdo správně hajime no to´rei – je vidět, že tato nemoc je celokontinentální 🙂 poté jsem jim doporučil sledovat videa osmých danů pozorně i v této fázi cvičení, což mě osobně hodně pomohlo. Jinak je úrovenˇ cvičení v Polsku velice podobná té u nás.