V neděli 4. července jsem byl opět jako pozorovatel na iaido´ taikai, tentokrát ve městě Tendo´ v prefektuře Yamagata. Jednalo se o taikai prefektury Yamagata, takže jsem byl odkázán opět na fotˇák místo meče, jelikož nejsem členem Yamagata Kendo´ Renmei.
Vyrazili jsme z Tsuruoky ve dvou, a to pan Akuzawa Kazuhiro 1.dan (cvičíme na trénincích spolu) a já, coby jeho řidič. Po hodince a půl cesty jsme dorazili do Sport parku města Tendo´, kde jsme měli co dělat, abychom našli místo na zaparkování, nebotˇ byla neděle a to se odehrávají veškeré neškolní závody ve všech možných disciplínách. (většina japonců totiž pracuje a chodí do školy – alesponˇ cvičit – i v sobotu) Kupodivu největší počet návštěvníků nepřijel kvůli fotbalovému turnaji, ale protože zde byli i závody karate dětí. Také to bylo znát uvnitř, kde neustále pobíhali bíle odění caparti a z nudy si zkoušeli techniky na sobě 🙂
Iaido´ taikai zahájil při nástupu tradičně ředitel soutěže, poté prezident Kendo´ Renmei (Mimochodem autor dvoudílné knihy o Iaido´ – Muso´ Shinden Ryu – Iai no kenkyu´) Ten zmínil postavu Hajashizakiho Jinsuke Shigenobua, který jak známo právě nedaleko odsud započal éru iai, tak jak jej známe převážně dnes. Cca. deset kilometrů odsud je tzv. Iai Jinja (čti džindža) 🙂 resp. Hajashizaki Jinja.
Poté si vzal slovo hlavní rozhodčí, který se nechal slyšet, že vzpomíná, jak sám startoval coby první dan na šestém ročníku této soutěže a popřál všem závodníkům, aby byli méně nervo´zní, než byl tehdy on sám. Následovala japonská hymna, kterou všichni zpívali spolu s reprodukcí. Foto nástupu nemám, protože nastoupit měli všichni přítomní v hale (zřejmě aby se zamezilo sezení při státní hymně) ale účast byla podobná našim závodům – tedy když pominu páté a šesté dany 🙂
Pro navození té pravé atmosféry proběhli ukázky ZNKR Kendo´ Kata, ZNKR Seitei Jo´ a Muso´ Shinden Ryu Tachi no Kurai – viz videa.
Pro taikai byly určeny dvě katy Koryú dle vlastního výběru a tři katy ZNKR Iai (Ushiro, Morote zuki a So´ giri) Můj kamarád Kazuhiro měl docela dobrou formu a také se probojoval až do finále, kde se setkal se slečnou Saito´ (naše známá z Fukushima taikai), kterou porazit nedokázal, i když dostal jeden praporek na svou stranu. Přesně tak to očekával a byl rád, že se s ní setkal až ve finále. Zde se opět projevil blahodárný účinek cvičení s jejím učitelem – viz. zanshin na videu.
V průběhu celého Taikai jsem zaznamenal skutečnost, že vítězí ti, kteří nespěchají a předvádí precizní kihon a velké techniky a nenechají se strhnout protivníkem, ale cvičí ve vlastním tempu.
Nejvíce mě zaujali třetí dany, které stabilně předváděli perfektní výkony a plnou techniku. Je však třeba říct, že to je náplní třetího danu a v dalších stupních se iaidista zaměřuje na jiné aspekty – vnímání kasso´teki a uvolnění síly z pohybu.
Pokud se člověku podaří spojit precizní pohyb a uvolněné svaly – tj. seky bez síly paží, hladký pohyb nohou, plný tanden a maximální soustředění na protivníky v katě, pak je na úrovni šestého danu. (to není zas tak moc že 🙂 Během mého vlastního cvičení s panem Haradou je neustále na přetřesu vzájemný vztah obou rukou při seku a při no´to´. Jde o to, že jakmile se třeba při no´to´ pohne levá ruka po nasazení meče na koiguchi dřív než pravá je tento vztah narušen bytˇ to vypadá plynule. Je na to taková pohádka pro lepší pochopení. Saya je babička a meč dědeček. Sejdou se spolu pod kopcem. Babička přinese hrnec a dědeček rýži. Jenže se musí ještě rozejít aby přinesli vodu a dřevo. No a když babička odejde dřív než dědeček tak se nedohodnou kdo přinese co. Jestliže se domluví, zase se potkají, uvaří si oběd a voní to po celém kraji. Ubohá mlsná kočka.
Vítěz v pátých danech byl opravdu třída. Převálcoval všechny přítomné silnou technikou a nenechal rozhodčí a přítomné na pochybách, že to co předvádí je iaido´ a jeho kasso´teki je tam, kam provádí svou techniku. Pak jsem se dozvěděl, že tento turnaj je pro něj taková příprava na šestý dan. Myslím že nemusí mít ze zkoušek obavy.
Co se týče koryu je těžké posuzovat úrovenˇ místních borců, ale jestli mohu být trochu kritický tak v seitei iai dělají hodně chyb i sedmé dany. (mám na mysli body zájmu uvedené v příručce ZNKR iai)
To je ale slabina celého japonska. Jde o to, že se v dojo cvičí podle toho, jak je obeznámen pan učitel se směrnicemi ZNKR, či jak je ochoten se jim podřizovat. Jde o to, že při každém větším semináři jsou sice probrány všechny body stejně precizně, tak jak jsme zvyklí z evropských seminářů a dokonce je vždy vypracován na papíře podrobný popis bodů, které je třeba dodržovat, ale záleží na tom jestli ten který učitel na ty semináře jezdí či nikoliv. (pak je také velice těžké pro jejich svěřence zabodovat na větších závodech) Řeší se to tak, že je většinou z pěti kat jen jedna ZNKR iai – viz. Fukushima Taikai či nastávající Sakuranbo´ Taikai, kde budu závodit i já osobně. Na posledním cvičení s panem Haradou jsme postupovali podle takového seznamu bodů ze semináře v červnu a mohu skromně podotknout, že to co jsme probírali, už v Čechách cvičíme rok díky seminářům s panem Cookem a našim aktivním členům, kteří jezdí na semináře vedené delegacemi z Japonska.
Mnohým lidem po celém světě se zdá, že neustálé změny v Seitei a následné puntíčkaření jsou zbytečná věc, pokud se na to ale dívám ze širšího hlediska (asi čtrnáct let cvičení Seitei) mohu říct, že se jen upřesnˇuje daná situace, aby nevzniklo zmatení při hodnocení závodů a zkoušek či dokonce chudáka zvídavého iaidisty. Jde také o to, že na úrovni dejme tomu třetího danu a výše, by měl být iaidista už dostatečně pružný ve svých představách a technice, aby danou změnu provedl okamžitě po té, co se o ní dozví a nedržel se zatvrzele svého postoje či nadřené techniky. Vše je to jen o přístupu a pohodlnosti jednotlivce. Jak chce takový nepřesvědčitelný člověk pochopit, či se naučit nepřeberné množství kaewaza, které přicházejí během studia staré školy? Není to náhodou právě to cvičení těla a mysli, kdy se mění svět kolem nás, ale náš přístup nám umožní se udržet na vrcholu, aniž by člověk sklouzl do sebelítosti a mrzoutství nad nadálými změnami? Kdo z nás může kritizovat lidi, kteří celý svůj život věnují nám – nevyvinutým jedincům a snaží se naučit nás to co chceme? Je jasné že, někdo chce jen tak něco dělat, či patřit do klubu samurajů :-), ale takový člověk by asi neměl kritizovat.
Nemůžu říct, že bych byl zrovna pilný student kendo´, ale během mých cvičení tady v japonsku se mi neustále vyplácí přijmout radu člověka, který mě z jakéhokoliv důvodu hravě zasáhne kam si vzpomene a ještě má čas na to, aby mě laskavě upozornil na mé slabiny. Pokud nechci chápat dostanu vždy znovu, respektive nedokážu provést kloudnou akci. (chodím pravidelně na cvičení do místního Budo´kanu, kde stojím tváří v tvář vždy minimálně třem sedmým danům a jednomu devátému. Není to vážně lehké, ale snažím se chápat rychle – odměnou je mi vždy veliký přínos do dalšího souboje a o cvičení iai ani nemluvě)
Ale zpátky na turnaj iaido´. Tradičně nakonec byl určen taikai sedmých danů, který jsme sledovali pro zvětšení nervozity senseiů všichni pěkně zpředu aby nám nic neuniklo 🙂 (byli totiž mezi rozhodčími) Zvítězil můj favorit – pán na videu nejblíže ke kameře.
Poté následovalo ENBU tří osmých danů, kdy mi opět asi zásahem vyšší moci došla tentokrát baterie. Zachránil mě však Kazuhiro, který už vyšší moc nepodcenˇuje a přinesl si dvě baterie a dvě pamětˇové karty. Zabíral však jen pana Haradu coby svého učitele, ale ještě díky jeho kamarádovi máme video většiny parádního iai 🙂
Předání cen (plaketa tohoto turnaje) a diplomů proběhlo vzápětí.
Po skončení celého turnaje jsme ještě sledovali zkoušky na první kyu, kde cvičil i náš kamarád pan Do´mon. Do jednoho byli všichni velice nervozní, ale nakonec uspěl každý uchazeč. Měli jsme starost o pana Do´mona, který má ochrnutou levou dlanˇ a je z toho důvodu velice nejistý ale i on nakonec ukázal, že se umí postavit ke všem potížím čelem a zvládl to. Pokud jako občasný zkouškový komisař mohu posoudit úrovenˇ zdejších prvních kyu, složili by u nás zkoušky jen tři ze sedmi místních uchazečů. Asi je to tím, že jsme u nás v Čechách dosti nesmlouvaví a první kyu skládají i lidé po delší době cvičení, ale hlavně je to proto, že zde se neberou ani druhé a třetí dany tak vážně jako v našich končinách a složení zkoušek do této úrovně je v Japonsku takovým povzbuzením k dalšímu cvičení.
Během toho co jsem čekal na Kazuhira až se převlékne, jsem odolával lákání pana učitele Takiguchiho (8. dan Jo´do´, 8. Iaido´, 5. dan Kendo´- ten šedovlasý pán z Enbu), se kterým jsem se přes mého učitele Kendo´ seznámil. Měl velikou snahu mě dostat na svá cvičení Jo´do´ abych se naučil ještě víc z budo´. Když zjistil že to asi se mnou nepůjde :-), vytáhl na chodbě Jo´ a začal mi dávat tipy do vlastního studia Jo´. Říkal že jedině s tyčí se člověk naučí používat plně obě poloviny těla a o ashisabaki v Jo´ mluvil v tom smyslu, že je nejlepší ze všeho co zná. No snažil sem se jej trefit s bokuto´ jak sem mohl, ale vždycky uhnul 🙂 a strčil do mě prstem – no prostě borec. Ono je to totiž tak, že místní raději basebalovou pálku než klasickou hůl a tak je těžké sehnat pořádného studenta. Kdybych se nevracel domů už za čtrnáct dní, určitě bych si čas našel, ale takhle by to bylo myslím těžké pro nás pro oba. Nevymlouvám se, opravdu jsem přemýšlel a řešil, jak se dostat do sto kilometrů dalekého dojo a využít jeho schopností, ale prostě to není v mých silách. Uvidím, jestli bude ještě schopný mi věnovat čas, až se objevím v Japonsku příště, v tom případě se určitě několikrát setkáme v dojo i kdyby to mělo být jen tak pro naši radost. I tedˇ když tohle píšu myslím na něj a na další výborné lidi, kteří chtějí ukazovat své dovednosti a mám nutkání si ukrást ještě víc spánku, abych mohl cvičit jejich umění. Berte to prosím vy, čtenáři těchto řádků jako výzvu na cestu sem, do kraje, kde je plná studnice lásky a poznání a to zdarma a pro všechny a jediné co člověk musí mít je vůle.
Přeji všem hodně zdraví a sil
Vladimír Hyndrák
PS: sice to nepatří do toho článku, ale chci to někam napsat. Na Kendo´ se setkávám s panem učitelem Saito´(6.dan) – 63 let, který je od našeho setkání stabilně velice laskavý jak jen to starší Japonec umí projevit. Také mě neustále školí v mém dýchání, seme a vůli vrhnout se celou bytostí do akce. Tento pán v padesáti a něco letech ochrnul díky mrtvici na celou pravou polovinu těla. Po návratu z nemocnice, kdy mu nedávali lékaři naději, začal nejdříve pomalu chodit, poté pomalu cvičit s bokuto´ techniky a postupem času se dostal do dnešního stadia, kdy pro něj takový zbrklý cucák jako já není skoro žádná výzva. Pro mě je toto jeden z nejlepších příběhů, který jsem zatím slyšel. V jeho postoji k životu není jediná známka sebelítosti či zatrpklosti. Potvrzuje to mé naděje, že síla lidského ducha je bezmezná a moc mysli daleko přesahuje naši tělesnou schránku.
Videa během času dodám – prosím o strpení.